Září 2015

Jsme.

30. září 2015 v 19:08 | Klárka |  Poezie, povídky
Recykluju pocity
v náhodných
cyklech
až nezbyde
už vůbec
n i c

dýchám
vyjebávám
se sebou
sarkasmus
pomalu začíná
pro
pa
dat
apatii

křídla v představách
taky začínají usychat

Uleť!
(i když spadneš, bude to daleko odsud)

nezapomínej pít
zdravě jíst
a žít
to hlavně

východ slunce pořád zůstává
stejně tak příchodem dne jako odchodem noci
je mi celkem jedno
jestli znamená naději
změnu
nebo vůbec n i c

prostě to tak je
a bojovat znamená jen
přijmout pravdu později

šťastní
smutní
zklamaní
trpící
zamilovaní
odvážní
vyrovnaní
sví
odevzdaní
smíření
bojující
odhodlaní
skeptičtí
živí
zmatení
klidní
hledající
my

j s m e.

23:19

13. září 2015 v 23:19 | Klárka |  Poezie, povídky
Pojďme si
probodnout srdce
masovou hysterií
a vymýt mozky
sílou jednoty

je to tak jednoduché
ukázat prstem
a bez hledání
nalézt viníka všeho špatného

skandovat
za ohlušujícího potlesku
zabíjet humanismus
bránit morální hodnoty
jejich postupným rozkladem

samozřejmě
vše jen pro vyšší dobro
(a naše děti)
o řešení hrdinských komplexů
tady přece vůbec nejde

Český národe, povstaň!
(ať žije propaganda třicátých let)

věřit
že jsme se poučili ze svých chyb
je bezesporu naivní
ale pořád doufám

snad se nedočkáme doby
kdy budou zase umírat milióny lidí
a budeme si upřímně myslet
že je to správné

Kdo má ty názvy pořád vymýšlet...

10. září 2015 v 14:07 | Klárka |  Poezie, povídky
Nemusím
nutně vidět na cestu
vlastně se nic nestane
když z ní občas sejdu
jen si nesmím připadat
úplně ztracená

připadám si
jako ignorant
s občasným spasitelským komplexem
a zatímco
slunce svítí pořád stejně
den se mi střídá s nocí
snažím se nespat tak moc
až občas spadnu
jsou to ty pády
které bolí tiše
ale o to více
nechtějí
mrchy
přestat
a konečně
dopadnout
nevidět světlo
je rozhodně lepší
než se od něj vzdalovat

někdy prostě jen
potřebuju připomenout
že nejsem sama
strašidla pod postelí
si většinou tvoříme my sami
vědět svoje jméno
a kdo jsem
taky není úplně k zahození
ale to jen tak mimochodem.

Navzdory tomu
že mě svět okolo sere
a občas pěkně deptá
(není to pořád tak černé)
nemohla bych žít
bez těch několika lidí
které miluju
oni to možná vlastně ani nejsou lidi
ale věřím jim
asi se i dokážu svěřit
a být tady pro ně
kdykoli
je to tak správně, myslím

vezmi mě za ruku
upřímně
nemám nejmenší ponětí
kam půjdeme
ale bude to humor
co bychom bez něj byli.

Pro Tebe.

7. září 2015 v 0:20 | Klárka |  Poezie, povídky
Dobrý večer. Je září. Já vím, že to asi taky víte, myslela jsem tím spíš to, že se po prázdninách asi zase vracím na blog. Pravděpodobně. Zase píšu sračky, občas v nich i jsem a někdy mám chuť jich psát i víc. Takže, pokud mě škola nějakým krutým způsobem nezabije, mohla bych se tady objevovat pravidelněji. (pravidelně za půl roku, hahahah.) jdu spát. už teď se těším na ranní kafe, protože bez něj to nemám šanci přežít. :D see ya.



Není to tak těžké.

Myslím tím, existovat. I když jsou tři ráno a snažím se nezbláznit a nezapomenout, jak se jmenuju Jsem pořád tady, zápěstí mám už nějakou dobu dokonale hladké a ty sračky kolem toho už jsou tak nějak...přirozené. Vážně, už jsem si celkem zvykla.

Vlastně ani netuším, jestli píšu příběh o sobě, nebo se jen snažím svoje pocity vložit do nějaké smyšlené postavy, které jsem ani nevymyslela jméno. Ale nějak mě to netrápí.

Jen by mě zajímalo, jak asi vypadáš. Jestli jsi ta slušná, nenápadná holka, která je nejšťastnější, když si jí nikdo nevšímá a nechává jí v klidu žít. Miluješ knížky, piješ až moc kafe a doma máš několik koček.

Nebo posloucháš sedmdesátkový punk, máš modré vlasy a navenek vypadáš, že jsou ti všichni úplně ukradení. Ale doopravdy se snažít najít alespoň někoho, kdo by tě dokázal pochopit a obejmout, ukázat ti, že nejsi sama a pořád ještě existují věci, které nepřestaly dávat smysl.

Chtěla jsem o tobě psát příběh, ale místo toho ti píšu vzkaz. Nebo něco na ten způsob. Možná ti budu psát častěji, protože mě to docela baví. Nebude ti to vadit, že?

Doufám, že se máš dobře.

Já se mám tak nějak...lehce ztraceně, ale před hodinou to bylo mnohem horší. Když se mě znovu zeptáš za pár hodin, asi odpovím úplně jinak a docela mě to sere. Mám pocit, že čím starší jsem, tím víc jsem nestabilní.

Mohla bych si to všechno zdůvodňovat genderovou dysforií, zkurveným předstíráním, že jsem kluk a vlastně bych byla celkem ráda, kdyby to bylo jenom tím, ale bojím se, že není.

Protože vědět, kdo jsem, je sice pěkné, ale moc věcí to neřeší.

Ale asi to bude hrát nějakou roli, přece jen, dívat se na sebe do zrcadla a připadat si alespoň trochu hezky, na tom něco bude. Nevím, už se mi to pár let nestalo. Někdy je to snesitelné, jindy ne, ale že bych si připadala opravdu krásná, to snad jen párkrát.

Vím, docela si stěžuju, ale nemůžu to v sobě dusit věčně. Klidně bych se mohla potichu vyplížit z baráku a jít si zakouřit ven, skoro se stejným účinkem, jen se obávám, že jsem na to moc líná a je tam zima. Navíc, ani několik miligramů nikotinu nenahradí několik set slov. Tohle bych si měla pamatovat. Moje plíce si rozhodně stěžovat nebudou.

On je to ve své podstatě jen první krok.

Chtěla bych přečíst hromady knížek, mít možnost obejmout lidi, které miluju, připadat si opravdu šťastná, naučit se mít ráda sama sebe, najít své místo na světě. Třeba se mi to jednou podaří.

Možná ti ještě někdy napíšu. Až si budu zase připadat moc ztracená, asi se ozvu.

Je to ode mě trošku sobecké, ale líbí se mi, že jsem ti nedala žádné jméno, ani podobu. Dokážu takhle být fakt upřímná, víš? To normálně nebývám ani k sobě samé, takže je to docela úspěch. Nebo tragédie, záleží na úhlu pohledu.

Jdu si pro svých pár hodin spánku.

Dobrou noc.