Pohnout se vpřed - prolog

19. května 2015 v 22:28 | Klárka |  Poezie, povídky
Hi, babes. ^_^ Tak jsem zase tady. S novým pokusem o povídku, tentokrát by to měla být kapitolovka. Překvapivě, zase to bude fanfikce na 5SOS, ale zároveň nepůjde úplně o ně. :) No, o víkendu, když jsem se probudila uprostřed noci, mě napadlo, že by bylo úplně awesome napsat fanfikci, ve které by byl Mikey transgender. O jeho pocitech, coming outu, reakcích okolí...no, a ráno se mi to pořád zdálo jako dobrý nápad a nakonec jsem to opravdu začala psát. :D Co jsem se dívala, tak je fanfikcí na toto téma strašně málo, téměř žádné, takže si připadám strašně originálně. :D

Well, uznávám, že do toho dávám dost ze sebe, ale na druhou stranu, můžu vám zaručit, že to, co Mikey prožívá, je přesný popis pocitů trans člověka. ^^ A i když je prolog prakticky jen o tom, co se jí honí hlavou, tak se budu snažit dát tomu i nějaký děj. Ale výsledek je nejistý. :D

Mimochodem, kromě prvních dvou odstavců, když nepočítám ten úryvek textu, jsem kapitolu napsala dneska na zadním sedadle v autobuse a překvapivě se mi psalo mnohem líp než doma, kde jsem na to měla klid a soukromí. Zvláštní. :D Upozornění není asi žádné, výjimečně. Ještě abych předešla otázkám, vím, že Mikey v Amnesii sloku nezpívá, ale prostě se mi to tam hodilo. :D ^^ A během psaní jsem měla strašnou chuť kouřit, takže se to lehce promítlo i do povídky. A to je asi všechno, jdu večeřet. Podruhé.

Dobrou noc. :3 a dobrou chuť. A děkuju moc všem za hodnocení a komentáře k minulé povídce, mám vás ráda. :3 :3


"Are you somewhere feeling lonely, even though he's right beside you? When he says those words that hurt you, do you read the ones I wrote you? Sometimes I start to wonder, was it just a lie? If what we had was real, how could you be fine? Cause I'm not fine at all."

Byla hluboká noc, všichni už dávno spali, až na ni. Seděla na ztemnělé terase, zasněně se dívala do tmy a přitom tiše hrála a zpívala. To stejné, co před několika hodinami před tisíci fanoušky, ale přesto úplně jinak. Něžněji, procítěněji, jemněji, jako by v každém slově nechala kus sebe. A o to jí šlo. Ráno bude zase příšerně unavená, ale v tu chvíli jí to vůbec nevadilo. Právě okamžiky jako tyhle byly jednou z mála příležitostí, kdy mohla být skutečně sama sebou. Ale to nic neměnilo na tom, že nevěděla jak dál. A možná i to byl důvod, proč tráví další noc vzhůru, ztracená ve svých myšlenkách, aniž by o tom kdokoli z kluků věděl.

Už od mala tušila, že je s ní něco jinak. Nedovedla to popsat, netušila, jak se k tomu má postavit, ale cítila to. Nikdy moc nezapadala mezi své vrstevníky, zvlášť kluky. Nezajímal ji fotbal, auta, ani jiné věci, které se jí měly líbit. Vždycky chtěla být krásná, toužila po dlouhých vlasech a násilí se jí příčilo. Možná by se odhodlala, možná by se někomu svěřila a začala se sebou něco dělat, ale potom přišla střední, kde se potkala s Lukem a s Calumem a najednou myslela na úplně jiné věci. Hudba se stala prakticky smyslem jejího života, kromě školy nedělali nic jiného, než že se snažili hrát, skládat a nějakým způsobem se proslavit. Začali nahrávat covery na Youtube, ve snaze, že si jich někdo všimne, poznali se s Ashem a po nějaké době se jim to povedlo. Ten song za moc nestál, ale lidem se to líbilo a o to jim šlo. Stejně tak, když měli předskakovat One Direction. Nějak moc je nemusela, naopak, představovali pro ni skoro hudební dno, ale na druhou stranu, byla to pro ně téměř blesková cesta na vrchol a byli by šílení, kdyby ji nevyužili. Splnila si svůj velký sen, ale zároveň se začala sama sobě vzdalovat. Protože čím byla slavnější, tím těžší to pro ní bylo, přijmout, jaká opravdu je. Bála se, že by tím všechno zničila, její kariéru, přátelství a celý život by se jí otočil vzhůru nohama. A to nesměla dopustit.

Alespoň donedávna. Dříve ji zaměstnávala kapela natolik, že neměla čas myslet na nic jiného a život plný koncertů, divokých večírků a občasného sexu ji naprosto vyhovoval. Ale poslední rok se něco...změnilo. Objevily se věci, které ji samotnou začaly děsit. Stavy, kdy měla pocit, že se celá rozsypává na kousky a nedokázala dělat nic jiného, než se sedět s hlavou v dlaních a kouřit jednu cigaretu za druhou. Připadala si jako ve vězení, ztracená sama v sobě, občas měla pocit, že ani neví, kdo vlastně je. Nedokázala by to nikomu vysvětlit, tu chuť, rozervat své vlastní tělo, aby z něj mohl vyjít někdo úplně jiný. Skoro jako by to byla jen pouhá skořápka, pod kterou se skrývá její skutečné já. Nic si nepřála víc, než se stát dívkou. I kdyby kvůli tomu měla obětovat úplně všechno.

Odložila kytaru a z kapsy vytáhla černou krabičku cigaret a zapalovač. Jednu si zapálila a pomalu, se zavřenýma očima z ní potáhla, načež s blaženým výrazem vyfoukla kouř. Musí jim to říct. Mohla nad tím přemýšlet, jak chtěla, vymlouvat se, hledat jiná řešení, ale moc dobře věděla, že nemá jinou možnost. Během dalších pár minut nemyslela na nic jiného, než na kouř v plicích, jen ležela a pozorovala hvězdy nad ní. Nebylo moc pozitivních věcí, které by o svém stavu mohla říct, ale musela uznat, že ji tohle všechno dalo jakýsi nadhled. Respektive, něco mezi nadhledem a takovou zvláštní apatií. Dokázala vidět věci z úplně jiného úhlu pohledu než kdy dřív, ale zároveň ji všechny běžné starosti přišly tak nepodstatné a zbytečné. Taky si uvědomila, o kolik předsudků vlastně přišla. Už jen z toho důvodu, že by to od ní bylo tak neskutečně pokrytecké, kdyby se takhle chovala, stačí se podívat na ni, že.

Zapálila si druhou a ignorovala křičící svědomí a plíce, teď ji opravdu nezáleželo na tom, že umře v padesáti na rakovinu. Netroufala si odhadnout reakce kluků, samozřejmě, Caluma a Luka znala už od dětství a Ashovi nevěřila o nic méně, ale tohle je něco jiného. Zjištění, že ji tolik let vlastně vůbec neznali, nebude úplně jednoduché snést, a to počítala s tím, že její proměnu akceptují. Věřila jim, přece. A odmítala si přiznávat jakékoli jiné možnosti, protože si už teď nebyla jistá, jestli jim to opravdu zvládne říct. Měla by si dát předtím alespoň panáka nebo dva, aby ze sebe dostala něco víc než pár nesouvislých slov. Nebo ne, opije se až potom, až to bude mít za sebou, má tušení, že to bude vážně potřebovat.

Dokouřila a nedopalek hodila kamsi před sebe. Překonala nutkání předávkovat se nikotinem a schovala krabičku zpátky do kapsy. Naposledy se podívala směrem ke hvězdám, snad si přála, že v nich najde nějaké úžasné řešení toho všeho, ale nic se nestalo, nečekaně. Sehnula se k zemi pro kytaru a tiše vešla dovnitř. Je to všechno v prdeli, ale tím, že se bude takhle trápit, nic nezmění. Ráno to zvládne. Musí. Usínala s vědomím, že se její život od základů změní. Když nad tím přemýšlela, nebyl to špatný pocit.

"I dedicate this song to you, the one who never sees the truth, that I can take away your hurt, Heartbreak girl."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | 20. května 2015 v 9:53 | Reagovat

Četla jsem to včera večer a dneska ráno ještě jednou.
Začátek je vážně zajímavý.
Budu jí držet palce. :)

2 Klárka Klárka | 22. května 2015 v 16:28 | Reagovat

[1]: Děkuju, Jani. ^^ Well, měla bych si alespoň rozmyslet, co bude v další kapitole. :D :D A pak ji začít psát.

3 Raven Raven | 27. května 2015 v 21:08 | Reagovat

Já..líbí se mi to. Líbí se mi styl kterým píšeš. A to, źe mám díky tomu pocit, že vím více, jak se cítíš.

Popravdě, přemýšlela jsem na tímhle vším v posledních pár týdnech víc než kdykoli dříve a prostě jen..jsem ráda za ten náhled do myšlenek.

4 Klárka Klárka | Web | 29. května 2015 v 23:40 | Reagovat

[3]: Thanks, babe. :3 :3 Psalo se mi to celkem snadno, protože vím, o čem píšu a zároveň to bylo těžké, protože v těhle věcech většinou bývám docela dost uzavřená. Ale mám v plánu napsat i ty další kapitoly. až bude čas... :D

Nemáš vůbec zač, spíš já děkuju za přečtení. ^^ :)

5 Hifi Hifi | Web | 21. června 2015 v 2:11 | Reagovat

Přeju ti všechno štěstí na světě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama